Skip to content

Tomáš Hart

Just another WordPress.com site

nupharo zima

 

Smutnou ale nepřekvapivou zprávu přinesl 17. srpna server iDnes – Technologický park Nupharo, který vznikl i (a možná hlavně) díky euro dotaci 300 milionů korun, končí, resp. krachuje.  Smutná je ta zpráva proto, že zhruba 30 korun, na kterých každého našeho občana tato věc u Ústí nad Labem přišla, je nejspíš nenávratně ztraceno. Napřekvapivá proto, že – kriticky vzato – jsme nejspíš nemohli čekat nic jiného: vždycky když nám profesoři z univerzit nebo ti co podnikají s cizími penězi začnou říkat že ví jak podporovat byznys, je lepší se otočit a zmizet. Což byl přesně případ Nuphara – profesorka ekonomiky a realitní podnikatel najednou dostali nápad, že vybudují technologický park. Možná se jednou podívali okolo sebe, došli k názoru že je u ná s podnikatelských inkubátorů málo a že zrovna oni jsou těmi nejvhodnějšími osobami které to napraví…

Když jsem ale porovnával svoji kritiku s kritikou kterou vyjadřovali mojí známí nebo ji psali lidé pod články na iDnes, zjistil jsem, že v naprosté většině nesouhlasím ani s nimi. Moje kritícké důvody jsou totiž často jiné než jejich:

  • Nevadí mi, že se dotace používají na rozvoj a podporu podnikání. Americký Qualcomm, který má obrat přes 25 miliard dolarů a zaměstnává 33.000 lidí, také v začátku svojí existence využíval prostředky, které americká vláda dává na podporu malých firem. Když něco chci, musím to buď postavit sám nebo si to koupit a zaplatit. Proto mi finanční podpora podnikání v nových oborech apriori nevadí.
  • Nevadí mi, že ten realitní podnikatel už má za sebou jeden nevydařený projekt (Prague Central Park). K podnikání chyby patří a pokud to nebyl od začátku tunel, neměl by být dřívější neúspěch něco co by člověka diskvalifikovalo do budoucna;
  • A taky mi nevadí, že centrum mělo fungovat u Ústí nad Labem, mimo Prahu nebo Brno – dobré věci dnes vznikají na různých místech po celém světě a není důvod se nepokoušet o to aby mezi bylo jedno české navíc.

Mě totiž vadí spousta jiných věcí:

  • Morální hazard – pokud můžu hodně vyhrát, ale ztráty mě nebolí (protože se na ně ostatní z daní složí), je to špatně. V angličtině se trefně říká “mít vlastní kůži ve hře” (to have one’s skin in the game), ale tady to na tento případ nevypadá – ani pan Gáník ani paní Ryšlinková pravděpodobně nezchudli, protože o jejich peníze nešlo.
  • Zdůrazňování méně podstatných ale viditelných věcí na úkor těch důležitých, které ale není tak snadné vybudovat (a rozpoznat) – například mediálně vděčné stříhání pásek místo neustálé hledání individualit, které by projekt rozvíjely svým nasazením, inteligencí a novými nápady. Když mi čeští podnikatelé říkají “nejsou lidi”, říkám si co by asi tak mohli lidi s požadovanými vlastnostmi přilákat do Nuphara, které podle všeho vedli “manažeři”…? Dobře fungující podnikatelský klastr prý poznáte tak, že muži spolu chodí na pivo a ženy plánují společné dovolené – kolikrát si lidé z Nuphara zašli na pivo a kolik kilometrů spolu v létě najezdili na kolech….? Zato se na webu parku dočtete že Nupharo chce vytvořit silnou globální komunitu….
  • Poslání projektu do konkurzu sotva po roce (ne)fungování – na co novéího přišli během sotva roku fungování že nad projektem, který měl pod paní Ryšlinkové potenciál snášet zlatá vejce, že nad ním zlomili hůl? A proč je to nenapadlo před tím než tam zmizelo 300 milionů, protože podle iDnes je šance na záchranu peněz mizivá… Pokud jsem o něčem přesvědčený, měl bych si za tím jít o něco déle než rok.

Jeden známý, který se v oblasti start-upů a podnikatelských inkubátorů dříve pohyboval, mi řekl, že projekty podobných center vždycky viděl především jako projekty realitní. Investice do kanceláří, parkovišť a placení provozního personálu podle něj nikdy nebyly tou správnou cestou jak v této oblasti něčeho dosáhnout. Ale parta nadšenců, kteří se po večerech a víkendech schází u jednoho z nich v garáži, může dokázat velké věci. Kolik jich v Nupharu bylo?

Stále hledám aspoň na celé té věci aspoň něco pozitivního. A nenapadá mě nic jiného než to že na začátku nového školního roku jsme bohatší o jednu profesorku ekonomie, která si zkusila podnikání na (ne vlastní) kůži. Snad aspoň něco ze svých nově nabytých zkušeností předá studentům.

Tomáš Hart, 27. srpna 2016

Kde vidíte Nupharo za rok?

“Jako start-up, který přežil svůj první rok, je integrovanou součástí a podporou zrealizovaných úspěšných projektů a dalších, které na svůj úspěch ještě čekají. Chtěl bych, aby se Nupharo kampus stal symbolem růstu a líhně nových věcí, které přispějí ke zlepšení života, což znamená minimálně efektivnost, jednoduchost, úsporu energie. Zkrátka že budou prospěšné.”

Milan Gánik, 30. listopadu 2015 v rozhovoru pro iDnes

Zdroje:

http://usti.idnes.cz/vedecky-park-nupharo-u-zdarku-u-libouchce-na-ustecku-f9e-/usti-zpravy.aspx?c=A151128_2208823_usti-zpravy_alh

http://ekonomika.idnes.cz/insolvence-technologickeho-parku-nupharo-fil-/ekonomika.aspx?c=A160817_094636_ekonomika_rny

http://ekonomika.idnes.cz/stat-pujde-do-insolvence-o-300-milionu-dvi-/ekonomika.aspx?c=A160817_182654_ekonomika_rny

Stříháme pásky. V Miami, které naše firmy navštívily v březnu, si vystačí s bývalým skladem. My po roce končíme, oni už produkují firmy několik let…

 

nupharo páska

venture hive

Advertisements

fruit-and-veg-534x356

Na Sokratovo „Vím, že nic nevím“ si občas vzpomenu, když při studiu angličtiny objevím další oblast, o kterém jsem neměl zatím žádné nebo jen mlhavé pojetí. I když už v USA pracuji sedmým rokem a nikdo mě nemůže podezírat že se málo bavím s lidmi nebo čtu, stále mě angličtina dokáže překvapit. Jako naposledy, když jsme se na jedné společenské akci dostali do konverzace o používání názvů druhů ovoce a zeleniny v hovorové řeči. Když dva Američané mezi sebou schválně spustili konverzaci, založenou na jablkách, zelí a paprice, velké části jsem nerozuměl. Jak má člověk vědět, že plechovka s rajčaty znamená totéž jako v češtině bouchací pytel?

Po návratu domů jsem si pár takových termínů našel a tady je předkládám pro pobavení nebo převzetí do vlastní slovní výbavy. Jako vždycky u cizího jazyka je použití těchto výrazů „na vlastní nebezpečí“….-))

Broskev – to be a peach – být milou, příjemnou osobou („Here, I got you a soda too. – Thanks. You’re a peach.“).

Banány – to go bananas – zbláznit se, reagovat nepřiměřeně (When I told him about it, he went bananas). V běžné řeči se používá běžně, z rádia nebo televize to člověk třeba i slyší několikrát denně.

Hlávkové zelí – to be a cabbage – jen tak sedět, nic nedělat (např. ironicky It was a ‚great‘ holiday, we just sat around cabbaging).

Brambora – to be a couch potato – lenoch, sedící dlouho na gauči apod. („Hey, couch potato! Let’s go outside‘).

Rajče – tomato can – ve sportech jako box. apod. – někdo koho je lehké porazit, slabý spoupeř, ‚easy win‘.

Oříšky – peanuts – málo peněz, drobné (her salary is peanuts compared to his).

Zelenina – vegetable – člověk s nefunkčním tělem či mozkem, neschopný reakce (vegetativní stav). Tvrdší vyjádření, na hranici slušnosti – je dobré chápat, aktivně používat tento výraz ale nedoporučuji (for the last two years, he has been a vegetable, unable to talk or move).

Paprika – bell pepper – zvětšit se do nepřirozené velikosti, otéct, nabobtnat (his nose grew to the size of a bell pepper).

Brokolice – broccoli journalism – žurnalistika založená na omílání známých faktů, spojistostí apod., jako že kouření je škodlivé, pití vede k poškození jater aj. Žurnalistika která nesděluje nic nového (I hate this broccoli journalism).

 

 

 

Tagy:,

V tomto čísle: jak ministr zahraničí podporoval české firmy v Google, kde se sešli čeští honorární konzulové v USA, proč Jeremy Rifkin předpovídá Třetí průmyslovou revoluci a jak Google zkouší drony (v Austrálii).

2014-09-30-US_Economy_September_2014

Říká se, že šťastné páry jsou všechny stejné, zatímco ty nešťastné jsou každé jiné. Na toto tvrzení jsem si vzpomněl, když jsem sledoval semifinále Ligy mistrů, ze kterého během dvou dnů vypadly oba španělské kluby, Barcelona a Real Madrid.

Vždycky mi trochu vadí, že po nějakém finále sportovního utkání se televizní kamery zaměří prakticky jen výhradně na vítěze a poražené bere tak trochu jako kulisu, na kterou se zaměří jen málokdy. Přitom vidět, jak různí lidé a různé týmy dokážou reagovat v případě neúspěchu nebo krize, je poučné nejen pro diváky a další sportovce, ale i pro manažery a lidi, kteří vedou ostatní, ať už v kanceláři, v obchodě nebo na poli během sklizně brambor. Z toho pohledu bylo jistě poučné sledovat reakce obou týmů těsně po zápase, ale především jejich trenérů.

Když se rozpláče trenér takového mužstva jako Barcelona, chápu to jako znak toho, že udělali všechno, co bylo v jejich silách a přesto to nestačilo (viz video). Když okamžitě po porážce trenér Realu rychle odešel ze hřiště (tady), dá se to pochopit lidsky, protože stejně jako Barceloně, rozplynul se i Realu sen, který snili od loňského podzimu. V dnešní době, kdy lídři musejí kolem sebe vytvářet týmy následovníků, kteří věří v jejich vizi a sdílejí s nimi nějakou společnou víru, je to však právě chování lídrů v krizových situacích, které lidi podvědomě k jedněm přitahuje a u druhých vzbuzuje otázky, jestli s tímto člověkem, i přes jeho nesporné profesionální kvality, chtějí strávit důležité roky svého života. Jak se říká v angličtině: „People make it or break it“. Proto v mých očích nemůže Mourinhův rychlý odchod ze scény nahradit žádná pozdější vyjádření, tiskové konference nebo analýza toho, proč byl Bayern proti Realu nakonec tím šťastnějším. Mezi dvěma poraženými jsem si svého vítěze už našel.

Schopnost sebereflexe je také důležitým ukazatelem vůdcovských schopností. Okamžitě druhý den začal trenér Barcelony Guardiola uvažovat co udělal on a jeho tým špatně, jestli jejich hra není už soupeři okoukaná a jestli neútočí až příliš. Je připraven si sednout se šéfy Barcelony a diskutovat, jestli je on tím pravým, kdo by měl začít připravovat mužstvo na další sezónu. Mourinho se krátce po neúspěchu také otřepal, pogratuloval vítězi a ocenil vlastní hráče. U některých výroků typu „Zasloužili jsme si postoupit“, „O víkendu jsme museli nasadit obvyklou základní sestavu, Bayern ne“ nebo narážku na Barcelonu „Někteří lidé si myslí, že jsou mistry fotbalu a na týmy jako Inter nebo Chelsea se dívají svrchu, ale o věcech, jako jsou úsilí a charakter, nevědí nic“ se mi ale nezdá, že by se skutečně zaměřil na sebe a na to, co by šlo udělat lépe nebo jinak. Lídr by v těžkých chvílích neměl odvádět řeč jinam.

Mnoha lidem, včetně britské královny, je připisován výrok „Never complain, never explain“. I když jeho druhá část může napoprvé znít trochu arogantně, vidím v tom návod, jak řešit neúspěchy v osobním i profesním životě. Nevracet se do minulosti, protože tu už nezměníme a čekají nás tam neúspěchy. Radši se rychle oklepat, případně poučit z omylů a jít dál. Zdá se mi, že Barcelona je už o krok napřed.

Dělat obchody je krásné, myslel si Willy Loman. Až natolik, že když přišel o práci obchodního zástupce, spáchal z toho sebevraždu.

 

V hlavních rolích: Číňan a….Číňan

Je to zvláštní. Téměř každý ředitel Vám řekne, že má problém sehnat správné lidi a udržet si je. Prodejci patří mezi nejčastěji zmiňované nedostatkové profese, v Čechách, Indii nebo Americe. Nedávno mi jeden známý, co podniká v USA, říkal, že dva prodejci které má, jsou jeho firemní know-how. Jejich národnosti? Číňan a Číňan (z Tchaj-wanu). V takové situaci by jeden očekával, že v době vzdělávání pro globální svět, asi nejvíce charakterizované programy manažerského studia MBA, budou obchod a prodej někde na předních místech výukových programů, Omyl: v několika studijních programech z MBA v Praze, které jsem v poslední době viděl, se předměty jako prodej, řízení prodejních týmů nebo vztahy se zákazníky nevyskytovaly. Až všichni budou něco řídit a vyrábět ty úžasné výrobky a poskytovat báječné služby, budou se prodávat samy? Nebo všechno zvládne Internet? Nemyslím si.

To že prodávat se musí, ví každý majitel firmy. S tím, jak počítače a internet a od nich odvozené obchodní modely uchvátily velkou část firemního života, se ale obyčejné prodávání už moc nenosí. Případně ho nemáme moc v úctě (a kdy jsme vlastně měli?), rodiče se většinou před známými nechlubí, že jejich synové a dcery jsou úspěšnými prodejními zástupci. Časy Leo Poppera, legendárního zástupce firmy Elektrolux a otce spisovatele Oty Pavla, jsou asi už dávno pryč. Přitom dobrých prodejců je pořád málo.  Jeden kolega mi říkal, že jedna velká česká firma stále nemůže najít prodejce, i když jim nabízí 80-90 tisíc korun měsíčně za to, že budou brázdit silnice a letiště a přesvědčovat klienty po celém světě, že jejich produkty jsou ty pravé. Spolumajitel strojírenského podniku mi zase řekl, že jeho prodejci patří mezi jeho hlavní opozici. Zatímco on už skoro dvacet buduje firmu, která vyrábí zboží vysoké kvality a je na to hrdá, část z nich by raději chtěla, aby šel dolů s kvalitou a tedy i cenou, protože by se jim lépe stroje prodávaly. Že to asi není ta nejlepší cesta jako postavit dlouhodobě prosperující firmu, jak se to za dlouhá léta tvrdé a obětavé práce povedlo jejich konkurentům třeba v Německu nebo Švédsku, už je tolik netrápí.


Karel Heřmánek jako Leo Popper

Kdo prodává, nezlobí

Způsob prodeje se mění nejen podle průmyslu, ale i mezi firmami z jednoho oboru. V letech 2006-2011 snížily farmaceutické firmy počet svých obchodních zástupců o celých 30 %. Jiné firmy zase na osobním prodeji stojí a stále hledají nové prodejce pro rozšíření sítě zástupců – viz Amway nebo Avon. V Čechách je úspěšný Re-max se svojí franšízovou politikou. Google může být všemi obdivovaná technologické firma, která stojí na algoritmech, tržby jí ale pomáhají vylepšovat tisíce všudypřítomných prodejců. Když kupujete počítač, můžete jít do bezduchého prostoru s počítači srovnanými vedle sebe na jednom stole, nebo si zajít do obchodu Apple, kde je prodej uměním a prodejci nesmí zákazníky opravovat, pokud se zmýlí nebo špatně vysloví název výrobku. Že Apple koncept funguje, je vidět i podle toho, že se v Číně objevily celé falešné obchody, které se jako Apple tváří.


Falešný obchod Apple v Číně

 

Situace se ale zlepšuje, stále více firem zjišťuje, že i prodej je systematická a zodpovědná práce a ne zábava pro pár týpků z obchodního, kteří tráví čas na rautech a přemýšlí, jak by svoje osobní útraty vykázali jako náklady na marketing a akvizici klientů. Navíc dnes máme už dost důkazů, že prodejcem se člověk nemusí narodit na to, aby v konkurenci obstál a zajistil obživu sobě a svojí firmě. Poradenské firmy přicházejí s různými metrikami na měření nejen úspěšnosti, ale i úsilí o udělání obchodů ve stylu cíl – aktivita – výsledek. I takoví průmysloví giganti jako třeba General Electric se začali vidět a chovat jako marketingově řízená organizace a definovala funkci marketingu ve firmě. Pojmenovala je jako 4 i: iniciátor, inovátor, integrátor a implementátor.

Velká neměnnost a Extrémní proměnlivost

V chytré firmě prodejci nejsou jen zbytným zbožím, kterého se majitel firmy zbaví při prvním nesplnění kvartálního plánu. Lidé, kteří jsou od toho, aby denně trávili čas mezi zákazníky, jsou ideálním zdrojem informací nejen o zákaznících a konkurentech, ale i o trendech v podnikání, hodí se k ověření nápadů, lepšímu předvídání budoucnosti a zahájení příprav na ni. Tedy na to všechno, na co šéf firmy ve hře Smrt obchodního cestujícího od Arthura Millera nemyslel, když chudáka Willyho Lomana propouštěl, protože už podle něj byl pro firmu přítěží. Přitom by mu Willy mohl poskytovat informace par excellence, jen si o ně říct.

V jedné knize o zkoumání starého Egypta jsem našel informaci, že archeologové někdy pracují s pojmy Velká neměnnost a Extrémní proměnlivost. Ten první znamená, že věci zůstávají stejné i po tisíci letech, jako třeba pyramidy v Gize. Ten druhý zase, že stačí jedna písečná bouře a celé pyramidy zmizí pod hromadou písku a objeví se až po nějaké dlouhé době. Jinými slovy co je stálé, se může někdy zdát jako extrémně proměnlivé. S prodejem to bude asi podobně. K prodeji dobré prodejce potřebujeme. Schopnost dohodnout se s klientem, navrhnout rozumný kompromis a obhájit si cenu svého zboží stále patří k hlavním hybatelům firemního úspěchu, i když při studiu na vysoké škole o prodej třeba ani nezavadíte.

Nedávno jsme na CzechTrade měli setkání s několika řediteli českých firem na téma obchod a obchodníci. Všechny firmy pocítily krizi, ani jedna se však nezbavuje svých obchodníků, i když jejich výsledky jsou samozřejmě slabší než džíve. Ředitel jedné firmy ze středních Čech říká: „obchodníci krizi nezavinili, neměli by ji tedy odskákat jako první“. Manažer jiné firmy přiznal, že už v minulé krizi si začali daleko pečlivěji určovat klíčové lidi, na kterých stojí firemní úspěch a obchodníci do této skupiny patří už z definice. A šéf obchodního oddělení jiné firmy zjistil, že v těžkých dobách se musí daleko více věnovat motivaci obchodního oddělení, aby se (snad) dočasné horší prodejní výsledky neodrazily na náladě v týmu a nekazily atmosféru i v jiných odděleních. Inu, osvícení to lidé.

Proto až bude své obchodníky vypravovat na další cestu, nekontrolujte jim jenom čisté boty, zpracovanou nabídky či bělost zubů v úsměvu. Řekněte jim, jaké informace od nich chcete a také jim povězte, k čemu Vám budou. Lidé totiž raději pracují, když vědí, proč se po nich něco chce. A někdy si na tyto tiché hrdiny Vašeho podnikání v dobrém vzpomeňte, třeba až budete uzavírat příští účetní rok a rozdělovat odměny.

Po čase zase několik výrazů, které se v běžných slovnících většinou nevyskytují ale jsou součástí mluvené americké angličtiny:

Game of chicken – používá se v situacích „kdo uhne první“. Často se tak třeba vyjadřuje že politici nejsou ochotni ke kompromisům a žádný nechce ustoupit jako první. Když se teď republikáni a demokraté nemohou dohodnout na zvýšení stropu pro zadluužení Ameriky můžeme číst titulky: „Politicians Playing Costly Game of Chicken With the Debt Ceiling“ Chicken (kuře) je v Americe synonymem pro zbabělce, nikdo nechce slyšet „Are you chicken?“, úplně nejhorší je když se holka takto zeptá kluka, který nechce nebo se bojí udělat nějakou věc. Game of chicken je také součástí ekonomické vědy, jako část teorie her.

Je horké léto tak se trochu ochladíme a dáme si pár slovíček o sněhu.

Be snowed under – být zavalen něčím, myslí se především v práci s papírováním. Např.: „She wants me to take some time off but I’m snowed under with work at the moment“.

Snowback – opovržlivé označení Kanaďanů.

Do a snow job on someone – někoho podvést, případně poplést tak že neprohlédne lest. Používají to často policisté, soudci a advokáti když mluví o nějakém podezřelém že je snaží navést na špatnou stopu: “She thought she did a snow job on the judge, but it backfired”.

Social Notworking – slovní hříčka, notworking místo networking. Když někdo v práci tráví víc času na Facebooku než samotnou prací.

Blank out – vymazat např. vzpomínku z mysli, potlačit nebo si zakázat určité emoce. Při cenzuře vymazat některé části textu. Také úplně zapomenout tj. “mít okno” v opilosti nebo při rozčilení nebo nervozitě. “I was so nervous in the interview that I just BLANKED OUT and couldn’t answer their questions properly.”

Foul play –  neférové nebo násilné jednání, často při spáchání zločinu nebo podvodu. Často když se někdo baví o nepřítomné osobě kterou z něčeho podezírá: „Are you thinking foul play?“

(Your) call – je to na Tobě (rozhodnutí), bude to jak řekneš. „It’s your call to decide what we should do now.“

To blabber – žvanit, kecat nesmysly nebo zbytečně moc mluvit, bez rozmyšlení. „What is he blabbering about?

 To push the envelope – blížit se k limitu možného, známého, za jehož hranicí se už dostáváme do rizika, např. technologického, když hledám nějaké řešení které je zatím neprozkoumané. Také hovorově zahrávat si, když už je „toho trochu moc“ apod. “ I think the kid is pushing the envelope, experimenting and trying to find his sound.“

To pour cold water over the….  – polít studenou vodou, zchladit nějaká očekávání. „Today’s T-Mobile USA strategy presentation also poured cold water on expectations that T-Mobile has a pressing need to acquire more….“

Letošní dovolená nás zavedla do tří států amerického jihozápadu: Nevady, Arizony a Utahu. Začátek a konec v Las Vegas, s hlavními zastávkami na Hooverově přehradě, v Grand Canyonu, městečku Page, národním parku Zion a Valley of Fire při cestě zpět do Las Vegas.

Las Vegas se prezentuje jako světové hlavní město zábavy na světě a není důvod tomu nevěřit. Město, které má něco přes půl milionu obyvatel, je samo o sobě pomníkem lidské vytrvalosti a houževnatosti. Když vyjedete na rozhlednu v hotelu Stratosphere, ze které je nádherný výhled po celém okolí, uvidíte, že zeleň a život končí tam kde lidé přestali vyvíjet aktivitu. Potom je poušť, vyprahlé území, které moc nadějí na život nedává. Už tady si člověk uvědomuje, že kde je člověk (a voda), tam je v této části USA život. Jako příprava na to co nás čekalo dále to bylo naprosto ideální.

    

Historie města jako zábavního centra a hazardu by v Americe nebyla úplná, kdyby neměla svoji gansterskou kapitolu. Zločinci jako Bugsy Siegel a Meyer Lansky byli skutečnými tvůrci dějin Las Vegas, svého času jim patřila velká část kasin a heren. Podnikatel Howard Hughes (známý i v Česku z filmu Letec s Leonardem DiCapriem z r. 2004) se v půlce minulého století zasloužil o to, že do města a jeho zábavního průmyslu začaly investovat i legální firmy a federálním úřadům se podařilo mafii dostat z města ven.

  

Celine Dion ve Vegas, fontána u Belaggio

Zábava ale musí fungovat každý den, na tom (ne)přítomnot mafie nic nezmění, peníze se musí točit. Prakticky každou denní hodinu město žije, kasina mají otevřeno 24/7, krupiéři se střídají na směny, restaurace a obchody se také nezastaví. Nejen New York je tedy městem, které nikdy nespí. Asi každý hotel je postavený tak, že celé jeho přízemí je vyhrazeno herním automatům a hracím stolům, popřípadě prodejním místům na večerní show a koncerty. Tak jako v supermarketu jsou ty základní položky jako chleba a rohlíky úplně vzadu, tak i tady Vám cesta k recepci, k výtahu nebo na parkoviště dá exkurzi do herního průmyslu i když jste si o ni nežádali. Další oblíbenou kratochvíli ve Vegas je samozřejmě nakupování. Asi musí jít o něco vyjímečného, když obchody, které jsou po celé Americe a samozřejmě přes Internet dodají všechno kamkoliv a kdykoliv, jsou i tady plné lidí. Co je výjimečného na tom, že se lidí plahočí po městě s plnými taškami věcí, které by jim pošta doma donesla až na práh bytu, jsem však nepřišel… Nás může aspoň trochu těšit, že z toho profituje i střední Evropa – polská firma Inglot, výrobce kosmetiky, má v Americe obchody na Manhattanu a i ve Vegas, v jednom z nákupních středisek mají pěknou prodejnu. Středoevropský průnik do amerického chrámu obchodu, to potěší. Snad se brzy dočkáme něčeho podobného i u některé české firmy.

       

V kasinech se kouří, na ulicích mohou lidi chodit s pivem v ruce, na každé křižovatce Vám nabízejí děvčata na kartičkách s fotkami, telefonem i cenou, tedy pokud vedle Vás zrovna nestojí manželka… Policisté jsou vidět jen občas, řekl bych „maximálně minimálně“. Městem se line takový poklidný pocit šťastné anarchie, se kterou jsou všichni srozuměni, každý si dělá co chce a nikomu přitom nepřekáží. Po velice přísném New Yorku musím říct že je to příjemný pocit. U fontány hotelu Bellagio se večer každou čtvrthodinu shromažďují lidi aby se podívali na podle hudby tančící fontátu. Co jsem ale ve Vegas nezjistil, jaké jídlo si město přivlastňuje jako vlastní specialitu. Hodně měst v USA se něčím takovým chlubí, u Vegas jsem žádný odkaz na něco takového ale nenašel.

Hoover Dam je přehrada asi 40 km východně od Las Vegas, postavená během Velké deprese v letech 1931-1936 na Colorado River a jezeře Lake Mead. Jde o obrovské stavební a inženýrské dílo, které svou velikostí musí nadchnout snad každého. Stejně tak most, který byl otevřen loni na podzim a je zasazen do soutěsky u hráze přehrady. Obrovská skalní masa trochu zastiňuje to velké vodní dílo, to člověk spíše pochopí když si na Internetu najde fotky prázdné a plné nádrže, z velikosti vodní hráze jde respekt. Při stavbě přehrady zahynulo přes 100 lidí a text na památníku obětem, který říká, že „zahynuli aby poušť mohla rozkvést“ mi připadá přesný.

  

Přesun do Grand Canyonu znamená vystoupat autem asi za tři hodiny z 600 na více než 2.000 m.n.m. Po vystoupení z auta se hned jinak, tedy hůř, dýchá. Není to nic strašného, ale ta změna je opravdu cítit. To ale nijak nemůže zmenšit ten první zážitek, když přijdete na kraj kaňonu a podíváte se dolů a do dálky. Na to se podle mě nejde předem připravit. Zaparkujete, ujdete pár desítek metrů po normální cestě a jste tam, na kraji obrovské díry do země, která je tam miliony let. I když okolí kaňonu, tj. srázy které jsou i zalesněné, také stojí za to, kaňon je prostě dominantní. Jako když na pěkně obložený a připravený talíř s přílohou kuchař práskne velký flák masa. Není to vrchol estetiky ale ta ohromnost přebije všechno ostatni tak, že už to není důležité. Červená, žlutá, hnědá, oranžová, jiné barvy vidět nejsou. Tu a tam trochu zeleně. Muzikanti mají kvintakord, kde tři současně zahrané tóny které k sobě mají určitý vztah vydají dobře znějící zvuk. Tady mi to přijde stejné – prostě ty barvy které tam jsou k sobě jednoznačně ladí a jiné by tu harmonii narušily.

Jiné je i vnímání prostoru. Na jedné vyhlídce je uvedeno, že masív který vidíme, je od nás vzdálený 13 km. Přitom já bych odhadoval max. dva, tak blízko se mi zdá… Chyba v odhadu vzdálenosti a času na její překonání může být i životu nebezpečná, do kaňonu je možné jít s průvodcem nebo i bez něj na túru, nedoporučuje se ale spěchat a snažit se sestup i výstup stihnout za jeden den. Každý rok prý někdo zahyne právě proto že přecení svoji výdrž a síly, nebo se mu dole něco stane a než se k němu dostane pomoc, je už většinou pozdě.

    

V Grand Canyonu a na jihu USA obecně se těžil uran a s rostoucími cenami energií se pořád objevují návrhy na obnovení těžby. Přímo v kaňonu kde okolo chodí turisté je vidět jedno bývalé těžební místo, dělají se tam teď nějaké ekologické čistící práce, pořád existuje potřeba zbavit se nějaké odpadu.

Horní část vlajky státu Arizona je stejná jako vlajka balkánská Makedonie, stejná je i symbolika červené a žluté – zapadající slunce. Zajímavá náhoda.

Do městečka Page v Arizoně je to nějakých 150 mil. Městečko pro asi 6.000 lidí vzniklo v 50. letech minulého století když bylo potřeba ubytovat pracovníky a jejich rodiny při stavbě blízké přehrady Glen Canyon na řece Colorado. Takový arizonský Havířov, i když pověstnou Sorelu tedy domy ve stylu socialistického realizmu tu logicky nenajdete. Cesta probíhá dobře, silnice jsou kvalitní, což mě vede k myšlence, že by stálo za to zjistit si něco víc o arizonské ekonomice: protože dálnice nejsou federální, platí si stát Arizona jejich stavbu a údržbu sám. V porovnání třeba s New Yorkem jsou opravdu dobré. Příroda se po cestě mění. Laicky bych řekl, že od pěkné přechází do divné. Měsíční krajina se zdá být vhodné označení i pro ty, kdo na Měsíci ještě nebyli… Zároveň je jasné, že nějaká větší ekonomická aktivita tu být musela, okolo silnice jsou velké kopce hlušiny a hodně kilometrů jedeme vlastně okolo plotu, který odděluje silnici od….něčeho, co nemá ani pořádný tvar. Ty hromady hmoty vypadají jako to čím doopravdy jsou, tedy kopce mrtvé zeminy kterou už nikdo potřebovat nebude. Možná snad v nějakém sci-fi filmu nebo reklamě…

Po čase se podél silnice začínají objevovat tu a tam stromy. I když jsem tam nebyl, připomínají mi fotky z Libanonu nebo Izraele. Cedry. Projíždíme přes osadu s názvem Cedar něco a já si vzpomínám na písničku od U2 Cedars of Lebanon, asi asociace. „This shitty world sometimes produces a rose“ se v ní zpívá, tady ale žádná květina jen tak nevyroste, leda tak nějaká pouštní růže v mysli básníka nebo spisovatele, ale na to je moje už představivost krátká.

Po příjezdu do Page a rozhlédnutí se okolo mě napadá jediné: to je konec. Světa. Kdyby mi někdo řekl, že svět končí v Page a dál je velké nic, klidně bych mu v tu chvíli věřil. Rychlý pohled na Google Map dá samozřejmě naznat, že na konec světa dnes ještě nejspíš nedojde, ale ta iluze je dokonalá.  Americké zapálení pro golf je poznat – jediný kousek zeleně který v okolí hotelu vidím, je pečlivě udržované golfové hřiště. Za městečkem je hráz přehrady Glen Canyon, že je obrovská jako všechno tady, je snad i zbytečné říkat. Američané z tohoto kraje co se někdy dostanou do Evropy musí být nadšeni z našich normálních, pro ně miniaturních reálií jako jsou města a středověké uličky v nich. I naše největší hrady jsou prostě proti místní přírodě a tomu co v ní lidé dokázali malé. Když stojíme na hrázi a představuji si, jakou masu vody musí být schopna zkrotit, maně si vzpomenu na jednoho pražského primátora, který v létě roku 2002 stál na Karlově mostě a říkal že městu záplava nehrozí. Za pár hodin byl most pod vodou… Tady by svému primátorovi lidé myslím i věřili, hráz vzbuzuje takovou jistotu, že si nedovedu představit nic co by ji narušilo. Takhle nějak jsem si jako kluk představoval vodní díla, co se stavěla v Sovětském Svazu a o kterých jsme četli v tehdejší povinné četbě. Komsomolsk na Amuru třeba. Tichý večer neruší ani auta a projíždějící náklaďáky po blízkém mostě, když projede jeden takový opravdový „Američan“ kolem nás, mám takový ten pocit, kdy si říkáte „jó, to je Amerika, kamaráde…“

      

     

U Page je světoznámý Antelope Canyon, pěkná, ale celkem drahá přírodní nádhera. Místní indiánská firma Vás tam doveze autobusem z centra Page, v úzkých skalách a průrvách jsou nádherné pohledy a hra světel v závislosti na denní době a ročním období. Nebo je v Page léto pořád?

Přesun do národního parku Zion v Utahu se dá zkráceně přirovnat k cestě z africké pouště do rozkvetlého Švýcarska za tři hodiny. Skály a kameny postupně vystřídala zeleň. Napřed byla vidět jen trochu a v dálce, potom se objevila u cesty a nakone úplně všude. Výraz pastva pro oči mi najednou dával smysl, je příjemné vidět na jaře zeleň, navíc je to i normální… Po cestě jsme se zastavili v jeskyni, kterou má zařízenou a návštěvníky do ní pouští dcera muže, který ji před padesáti lety koupil (!), vyčistil (byla tam skládka) a začal tam podnikat. Celkem slušně řekl bych podle toho kolik návštěvníků se v ní za krátkou chvíli vystřídalo. Má tam něco jako muzeum amerického jihozápadu s artefakty po kovbojích a Indiánech, ve tmě svítícími fluorescentními minerály a bankovkami z celého světa, byly tam i československé a české peníze, na zelenou stovku s mladými zemědělci se jen tak zapomenout nedá, té jsem si všiml hned. I bankovky s Caucescem a Sadámem Husajnem tam jsou. Jeskyně jako podnikatelký záměr, to zní zajímavě.

Národní park Zion při příjezdu vypadá jako by někdo rozesel velké homole na malém kousku světa. Projíždíte přímo uprostřed těch homolí, holých kopců a vypadá to, že by se po nich dalo i trochu lézt nebo vyškrábat někam nahoru, nejsou to ani tak skály jako kopce nebo spíše… no prostě homole. Projedete dlouhým tunelem a vyjedete uprostřed nádherných skal, rovných, ostrých a zelených. Velkou výhodou tohoto parku je, že se pohybujete přímo v něm, ne na jeho okraji jako v Grand Canyonu. Velikost přírody tu cítíte přímo na vlastní kůži, je vidět a cítit jak jsme proti přírodě maličcí. Nádhera. V Grand Canyonu je to jako byste stáli u výkladní skříně nebo se dívali se přes okno někomu do obýváku. Tady jste ale přímo v kuchyni. Městečko Springdale na druhé straně parku bylo nedávno časopisem Forbes zařazeno mezi 20 nejkrásnějších amerických měst. S tím by se dalo souhlasit, pokud přijmeme jako skutečnost, že městu umístění zařídila příroda a ne lidé, kteří v něm žijí. Probudit se, vyjít před dům a vidět takovou přírodu s kopci a skálami přímo před nosem, to je opravdu něco. Jinak Springdale je jedna silnice a okolo ní hotely a motely a obchody pro turisty.

  

V Zionu se dá pohybovat autobusem, který jezdí po jedné z možných tras, můžete vyjet na konečnou a jít dolů pěšky, nebo střídat chůzi a jízdu busem, jezdí celkem často. Z hor na mnoha místech crčí přechodné vodopády z tajícího vysoko položeného sněhu. Jsou vidět i první jarní horolezci. Přítomnost vody je skvělá, člověku se už po ní stýskalo.

Žlutá tečka uprostřed - horolezec

     

Po cestě do Las Vegas je ještě čas zajet se podívat do Valley of Fire, je to při cestě. Je to nejstarší státní park v Nevadě. Což mimochodem znamená, že po cestě ze Zionu opustíte Utah a vjedete zpět do státu s modrou vlajkou, čtvrtou největší těžbou zlata na světě a legalizovanou prostitucí (odtud tedy možná peníze na kvalitní silnice). Do pískovce se při pohybu hornin dostaly písčité příměsi, od čehož kopce dostaly červený nádech, který na slunci může připomínat plameny. Pro tento vizuální náboj si údolí oblíbili filmaři, kteří tady točí reklamy na rychlá auta. A potom už jen pár desítek kilometrů do Vegas, a cesta, alespoň ta naše, je u konce.

Říká se, že člověk se má snažit vidět věci v souvislostech a širší perspektivě. Když si na mapě vytvořím okruh, který jsme za osm dní projeli, mám pocit, že jsme z Ameriky viděli maličký kousek, část, která není nijak velká. To je ta širší souvislost, Amerika je prostě obrovská a náš výlet pokryl jen jednu mrňavou část této veliké země. Stejně tak ale vím, že jsme viděli místa, která si pro jejich nádheru a velikost budeme pamatovat celý život. A to je zase ta moje souvislost. Nijak velká, ale osobní a nezapomenutelná.